Trasa: Tumbaco (Quito) – Tabacundo – Ibarra – El Ángel – Tulcan – La Bonita – Lago Agrio – 470km
Výjezd z Quita po týdenním leháru byla klasika – po nekonečném loučení a objímání jsme kolem 12té vypadli, slunko pralo jak nikdy, obloha bez mraků a my se snažili usadit naše zadky do sedel. Santiago nás poslal do Pifa po celkem nechutné cestě a my se pořád nemohli rozject. Když dlouho odpočíváme jsme nakonec paradoxně ještě víc unavení. Každopádně jsme vyjeli aspoň o pár gramů lehčí:
Projeli jsme soutěsku po pekelné šutrákové cestě a plazili se dál směr Cayambe, respektive rovník. Za Yaruqui nezbylo než se napojit na hlavní Panamericanu a trošku si zainhalovat výfukové plyny. Co mě fakt sere je, když má autobus úplně prázdnou cestu a stejně to hovado projede 20cm od nás. Trochu energie nám dodala Inca cola barvy ranní moči a čokoládovej koláč. No a pak jedem a začalo se stmívat. Borci ve škole v Otónu se zase vymlouvali na ředitele, takže jsme se jich nehodlali doprošovat a raději se zeptali rodinky naproti, jestli můžeme přespat v jejich druhém, rozestavěném patře. Klaplo to. Navíc jsme se u nich mohli polít vodou a smýt tak lepivé vrstvy opalováku a prachu. Pořád jsme čuchali co to tak voní. Rodinka měla vzadu v obýváku pekárnu. Čerstvej chleba s horkou čokoládou a později tuňákem byl naprosto delikátní. Klábosili jsme a babča nás ráno pozvala na ochutnávku šťávy z mishque. Měli jsme pocit, že byli rádi, že jsme se zastavili…
Jak matka rodu slíbila, tak udělala. V 7h jsme do nás nalila to co na večeřu, přičemž čokoládě furt říkala kafe a celá rodina se spolu s námi vydala na babčinu fincu (pozemek). 160Ha lánů růží nechali ladem, protože nebylo lidí, kteří by se o ně starali. Jediná loajální ženská zůstala a dala nám ochutnat šťávy z kaktusu mishque. Z toho, jak se o tomto zázračném nápoji rozpovídali jsme vytušili, že je dobrý úplně na VŠECHNO. Jedná se ale o kaktusovou šťávu, třeba jako z aloe, která se pije buď čerstvá, převařená nebo lehce zkvašená.
Plus mínus rok po odjezdu, podruhé, ale tentokrát víc oficiálně a nenávratně jsme překročili významný milník naší cesty a vůbec celé planety – rovník. Nadšenci tu postavili sluneční hodiny a neúnavně vysvětlují, jak to s tím slunkem, rovníkem a nasměrováním map vlastně je. Totiž. Mapa by neměla směřovat severem nahoru, nýbrž vlevo. Postavíte-li se na rovníku ve směru, ve kterém vychází slunce, máte východ přímo před sebou, sever po levé ruce, západ za sebou a jih napravo. Stejně naotočíte i mapu – o 90° proti směru hodinových ručiček. Mapa světa v jejich provedení je dlouhá a úzká, s Asií nahoře a Amerikou dole. Neumím si ale představit, jak bych s takto natočenou mapou jednou docílila své domoviny J Pak jsme se pomalým templem s dlouhou přestávkou na oběd dovlnili mezi hustými, smradlavými výpary do Tabacundy a čekali, až se padre vrátí ze mše. Paní v kavárně nás ovšem pohostila teplým drinkem colada morada, který se skládá z vývaru z bylin, rozmixovaných malin a ananasu a mouky z černé kukuřice a pije ve výhradně na Dušičky.
Ženský na faře v kanceláři, kde jsme měli spát, něco bouchali do 22:15 do počítače a Klimoš už začínal být nepříjemnej. Padre je hbitě vypral, ale stejně jsme se moc nevyspali. Ráno nám nabídl lehkou snídaň a tak jsme se šli ještě docpat na trh. Už dlouho jsme na trhu nejedli, takže jsme si to zase užili. V restauraci člověk jí, hledí na telenovelu a to je všecko. Na trhu to má jiné grády. Hned jak tam vlezem, všichni vyvalí oči a čumí na Michala, jak je vysokej. Zároveň se hihňají a snaží se nabídnout nám svoje výtvory. My se taky hihňáme a užíváme si bitvu o zákazníka. Jídlo je většinou delikátní, jde vidět přímo do kuchyně a snáz se vybírá a koštuje. Ve velké tržištní hale se taky výborně parkují kola tak, aby na ně bylo vidět a když s něma vejdeme, se zvědavostí domorodců se roztrhne pytel. Michal do sebe většinou porci nahází a mizí mezi stánkama se zbožím všeho druhu. Atmosféra trhu je super.
Po jídle jsme vyjeli za město a hned škvárová cesta. Nebylo divu – chystali jsme si zkrátit si cestu z Cayambe do Otavala přes vulkán Fuya Fuya (a tím se vyhnout přecpané Panamerikáně). Po 10km se ovšem koridor proměnil ve snad nejprudší a nejkamenitější cestu, po které jsme v Ekvádoru jeli. Slunko žhavilo a já jsem kolabovala. Michal taky několikrát slezl, což se mu normálně nestává a pomáhal tlačit moje kolo. Střední část byla krutá, ale před sedlem se sklon zmírnil a my byli během 4h navrchu. Obrovský kráter zatopený vodou – laguna Mojanda. Obklopují jí vrcholky jícnu sopky a černá, bahnitá cesta kolem laguny vede v kráteru. Tenhle úsek byl snad nejhezčí z celého severního Ekvádoru. Fotogenická cesta bez aut, modrá laguna, slunko mezi mraky a skoro žádní lidi – prostě parádní sobotní výlet 😉 Sjezd se odehrával po cestě z kočičích hlav, což nám umrtvilo po 15km ruce a navíc ve studených mracích. Údolí šlo vidět až těsně před Otavalem. Vypadalo skoro jako ty naše v ČR. Do Otavala jsme dorazili malinko promrzlí a jakože zkusíme hasiče. Něž jsme vyplodili o co nám jde, borec se zeptal, že jestli se chcem ubytovat. Jo! Během minuty jsme měli v centru města k dispozici míting rům na spaní a teplou sprchu. Evidentně jsme nebyli první. Jeden by řekl, že ve městě, které je vyhlášeno kvůli indiánským trhům, nebude sehnat nějaký ten žvanec žádný problém. Jenže, místo restaurací je na každém rohu krám s kravinama a cetkama pro turisty. Nakonec jsme se usadili u stánků s levnýma, smaženýma, ale výbornýma tortas de papa (placka z bramborové kaše). Nechtě jsme vyslechli rozhovor dvou batůžkářů, kteří z tudma jedou rovnou do Cali, protože po cestě prý stejně nic zajímavého není. Uvidíme J Každopádně se k tématu cestování na kole vs. s batohem vrátíme, jelikož jsme později zjistili o jak odlišnou činnost se jedná.
A viděli jsme hned další den. Vedlejší cesta do Ibary byla pastvou pro oči. Výhledy do hustě obydleného údolí posazeném v romantické, kopcovité krajině, vesničani v tradičních krojích, které v Otavalu prodávají na každém rohu, ale ve městě je nikdo nenosí. Chlapi nosí bílé ¾ ťáky, vyšívanou košulku, modré pončo a bílé topánky. Ženské zavinovačku, vyšívanou halenku, ale topánky mají barevné. Pohodová jízda po téměř hladkém asfaltu skončila za lagunou Yahuarcocha. Museli jsme se škrábat do dalšího sedla po kočičích hlavách. Tento úkol byl nad mé technické zdatnosti a fyzické síly! Naštěstí v Klimošovi dřímají ještě nějaké ty gentlemanské pudy a tak mi vydatně pomáhal s tlačením (kola). Vrcholu jsme dosáhli s úderem poledne, ale sjezd byl spíš za trest, než za odměnu. Ani jednou jsem si nedovolila sednout si na prdel. Už tak se mé tělo třepalo jako by mi někdo dával elektrické šoky. Nejvíc ale dostaly zabrat brzdy a ruce. Propadli jsme se až do 1500m. Horko jak v peci a na nohách jsme v mžiku měli boláky od krvelačných mušek. Pohled do výšin, kam se tyčil kopec dělící nás od parku El Angel, nám moc nadšení nepřidával. Doplnili jsme tekutiny a vyhecovali se k jeho zdolání. Oblohu zdobily pestrobarevné duhy, které zároveň dělili nebesa na jasnou a šedočernou část. Navíc se strhl vítr a tak jsme se zbylých 30km vyvezli autobusem. Energie, dřina a pot potřebné k dosažení vesnice, v porovnání s 20Kč za bus plus kola zdarma a venku krupobití 😉 Seděli jsme na sedačkách a přáli jsme si vyjet 2,5km kopec na kole. Věděli jsme o co venku přicházíme a zároveň si uvědomovali nezvyklé pohodlí jízdy busem – profesionální deformace cyklo turisty? 😉
Zapadli jsme do hostelu, abychom si odpočinuli na výlet do parku El Angel. V 7 hodin jsme se už proplétali davem lidí shlukujících se na pouličním trhu. Řádně jsme se napráskali a jeli se mrknout na klejovky – kmen tohoto polokeře tvoří zeschlé listy a květy. Vrchní, živé listy jsou hebké a semišové. Jízda mezi kopci, které jsou od vrchu dolů posety klejovkami byla okouzlující. Naprostý klid rušilo akorát hrkání brašen a nadávky při častých nárazech (kočičí hlavy jsou teror a patří do středověku nebo do muzea výstavby silnic). Sjezd na Panamericanu nám zpestřilo vydatné mrholení a průjezd bahenníma kalužama. Klesli jsme až do Tulcánu, který se nachází pouhých 10km od kolumbijských hranic. Jejich překročení je nasnadě, ale my se rozhodli navštívit a prozkoumat džungli kolem kolumbijských hranic. Šéf hasičů v Tulkánu byl nepříjemný jak osina v prdeli. V obrovském baráku „neměli” sprchu, i když se tam hasiči proháněli jen v osuškách jak najatí, takže jsme uplatnili metodu polívání se uřízlou petkou na záchodě. Zalezli jsme do stanu postaveného na chodbě a byli jak myšky až do rána.
Dnes už byla Kolumbie jen 100m. Nová asfaltová cesta vedoucí do El Carmelo není na žadné z našich map. Několikrát jsme se ujišťovali, zda jedeme správně, protože podle GPS jsme mířili džunglí do Kolumbie. Do hraniční vesnice jsme se dostali těsně před setměním a místostarosta nám zařídil nocleh v kanclu u sportovní haly. Než jsme se dočkali odemčení komnaty, setmělo se úplně a vyšlo najevo, že vypadl proud. Z části vesnice, která byla osvětlena, vyřvávala muzika a ženské hromadně tančily na ulici. Jo – v Ekvádoru si můžete v každém menším městě 2x do týdne na tři hodiny zablbnout v rámci taneční terapie pro bachraté – program placený vládou.
V průvodci píšou, že se do této oblasti nemá jezdit kvůli drogovým kartelům, kolumbijským mafiánům, kurvám a kdo ví čemu ještě. Zapomenuté hraniční údolí řeky Chingual mezi Ekvádorem a Kolumbií je ZASE jedno z nejluxusnějších míst, kterýma jsme v Ekvádoru projížděli. Táhne se z kordilery, od Tulkánu, směrem do Amazonie a cesta je zařízlá v prudkých svazích vysoko nad řekou. Zelená džungle, šedé mraky, cesta, my a nic víc. Prostě nádhera kterou rušila snad jen civilizace samotná. Cesta se vlní nahoru a dolů, doprava a doleva – vyjíždíme tisíce bočních údolí a pořád brutálně prudce klesáme nebo stoupáme. Končíme hrubě po setmění, na cestu nám svítí úplný měsíc, hlady už ani šlapat nemůžem. Jenže vesnice, kde jsme to chtěli původně zapíchnout je dál, než ukazuje mapa. Je ale TEPLO a nevadilo by nám jet i celou noc. Místní nás furt posílají dál a dál, nejdřív 2km, pak 4, pak zas 4. Dorazili jsme do Baraquilli. Ředitelka miniškoly nám bez řečí nabízí třídu k přespání, vlastní kuchyň a sprchu.
Tak tak jsme stihli vyklidit třídu před prvním zvoněním. Hned jak jsme vystrčili čumáky a kola z pod střechy zaplavil nás příval deště. V jediném mizerně zásobeném obchůdku jsme si vyprosili teplou vodu na kafe a mlíko k vločkám. Až do oběda se styl jízdy v trochu mírnější podobě rovnal té včerejší, s tím rozdílem, že jsme klesli skoro na 0m. Vedro jak kráva. Jedinou úlevou byly kratičké sjezdy, jenže pak to zase šlapat navrch bylo peklo. V pozdním odpoledni jsme se dostali do rovné krajiny bez kopců, bambusovo-rákosovo-palmových domů, barevných květů, stromů, liján a třtinových polí – Amazonie. Zapíchli jsme to na předměstí Laga Agria, kde si chceme zařídit túru do džungle. A zas tomu chtěla náhoda, že jsme přišli k noclehu zadarmo téměř bez vlastního přičinění. Pouze jsme zeptali seňory servírující večeři na veřejné sprchy. Rozhovor vyslechl další strávník a že se můžeme polít u něj v hostelu. Voda tam byla, ale soukromí nikoliv. Hodil jsme na šňůru prostěradlo, ať na nás není z ulice vidět. Stan že si můžeme postavit, kde chceme, ale jeho žena to pak nevydržela a nabídla nám prázdný pokoj jejich syna.
sv(j)et_kolem 