EKV 4: Z5 do deště, zimy a mezi vulkány!

Pedernales – Las Villegas – Alluriquin – Sigchos – Tumbaco – asi 400km

Pobřeží je super, ale jelikož už jsme měli poměrně rozpíchané krky od rybích kostí, orezlá kola a písek všude, rozjeli jsme se směrem Quito. Hezky odpočatí z Carlosova rodinného koupaliště jsme vyrazili do naší oblíbené snídaňové restaurace a tentokrát si dali delikátní rybí koláč z banánového těsta. Vlnili jsme se přes kopečky ekvádorské pobřežní krajiny zanoření do banánových políček. Jel jsme do kopce a naráz jsem nejel – během sekundy úplně prázdný přední kolo – asi střep, ale nikde ho nevidím. Čumíme na to s Íčkem a ventilek v polovině prostě ustřelil. Klasická únava materiálu. Ok, opravím to a hezky stoupáme dál. Za půl hodiny, zase v kopcu, rana jak prase. Buchla mi zadní pneu! Jo, plášť byl už fest jetej a na bocích asi na 5ti místech řízlej. Pořád jsem to podkládal a často kontroloval, ale ten den ne. Nasadil jsem už konečně náhradní, jelikož je mi život ještě milej. Stát se tohle při sjezdu v zatáčce, nechtěl bych se vidět po pár sekundách. Po delikátním pozdním obídku jsme dojeli do Las Villegas a v kostele nás padre hezky přivítal – panákem třtinové pálenky. Ženský tu ale pak trénovali ‘zpěv’ na mši a jejich kdákání připomínalo scénky ze Slunce, seno, jahody.

Jeptišky Tereza a Ampara nám hned po probuzení naložily vydatnou snídaň, pro cyklisty ideální energetický doping – banánovou kaši se sýrem, chleba, papájový džus a kafe. Narvaly nám brašnu banánama, popřály šťastnou cestu a jak se vezmem, tak ať se s děckama zastavíme. A na to se nás ptají všichni bez rozdílu vyznání, zaměstnání, věku či národnosti. Většina rozhovorů probíhá v podobném pořadí: z kama jste? (většinou odpovídáme jen z Evropy, když se chytí, pokračujem v objasnění kdeže se nachází naše malebná republika), z kama jedete? (klepou si na čelo) na kole? (nechápou – myslí si, že nejsme normální) jak dlouho jste na cestě? (tady následuje výbuch smíchu), jste manželé? kolik vám je let? (k našemu potěšení nám stále tipují o dost míň) máte děti? (ne? – až budete mít, tak dojeďte) kdy se budete brát a kolik dětí budete mít? (5, 6?) Čili že tyto španělské fráze už zvládáme jako když bičem mrská 😉 a přesto, že mluvíme s našema milovanýma maminkama jen zřídka, jakoby s námi díky posledním dvěma dotazům byly neustále 🙂 Na to my odpovídáme pošklebky a úsměvy, a že teda ještě chvilku pojedem a pak se uvidí.

V Ekvádoru budují nové, rychlejší, hlavní silnice a spoustu vedlejších cestiček různých obtížností zůstává ležet ladem, vodní eroze je postupně mění v koryta a sjízdné jsou spíše džípem. Některé ovšem místní stále užívají pro přístup na pole, louky a samoty a tak jsme do Santa Dominga jeli po šutrákové horské dráze. Sjezdy a výjezdy by byly ideální pro cykloakrobaty, a ne pro naše plně naložená kola. Po obědě jsme opustili venkov s kakaovníky a banánovníky a najeli na smrtonosnou cestu bez jakékoli krajnice. Průjezd Santo Domingem se zkušeným navigátorem MK proběhl velice hladce, ale na výpadovce už o nás náklaďáky šmíraly. Cesta se sběhla pouze do dvou pruhů, provoz zesílil a těch 20cm mezi bílou čárou a 2m hlubokým, otevřeným betonovým kanálem moc ideální nebylo. Navíc se na zadní ose Michalova kola ‘nějak’ strhl závit, což jsme dočasně poopravili a dojeli do poslední vesnice před hlavním výšlapem na kordileru.

A na to jsme se opravdu skvěle vyspali – vesnicí intenzívně hučela a vibrovala kamionová doprava. Našli jsme střechu u sportovního areálu a vedle byl kumbál o ploše asi 80x80cm narvaný bordelem. Byla už dlouho tma a došel nalitej týpek se slušně vyhřezlým pravým okem, že to je jeho domek a že tam bydlí a spí 😉 Prej je to ale v klidu a že tam mužem spát, ale že později dojde ještě kámoš. Moc klidně jsme nespali, bo se opodál pořád někdo potloukal a kolem půl noci došel kámoš. Ve 3h ráno si asi 3m od stanu sedli dva ožralové a řvali na celou dědinu. Michal je poprosil aby vypadli, tak šli kousek dál a tam pili a tančili až do rána. Ráno jsme nic méně pod heslem upraveným pro rovníkové oblasti: „kdo se bojí, nesmí do džungle!“ vyrazili. A kousek za vesnicí kopec jak skoro kolmá stěna. Mám pocit, že jsme už získali jistou odolnost proti extrémním přejezdům. Stačí do nás nasypat teplou snídaň, kafe a vyjedem i 85° kopec jak draci. I později se cesta nesla v podobném duchu, místy byla dost šutrovitá, a přidalo se mrholení a déšť. Po obědě jsme toho už moc nenajeli a v 6 jsme čekali u baráku pod střechou na řidiče ranchery (autobusu udělaného z regulérního náklaďáku) s dotazem na zakempení. Došel ale týpek, že bydlí kousek a ať dem k němu, že tam má volnou místnůstku. Tak jo. Dorazili jsme do chajdy, zrovna nešla elktrika, ale na plynu jsme z našich zásob uvařili večeřu a on s manželkou udělali delikátní naranchijovej džus. Poskytli nám postel v dětským pokojíčku a za mlácení deště do plechové střechy jsme šli hajat. Podobné zážitky jsou bezprostřední a srdcové – po pár větách vás naprosto neznámí a náhodní lidi, který už nikdy neuvidíme, pozvou do baráku, dělají vám večeřu a nabízí vlastní dvojpostel. Jednou za 14 dní se nám tohle stane, spíme spolu v jedné místnosti a většinou jsou to ti, co mají míň než víc. Plně jsme si to v jejich boudě užili.

Další den byla cesta super. Po hřebeni jsme stoupali do Sigchos a mezi mraky se otvírali super výhledy do zeleného údolí. Cesta byla krutě prudká a šutrovitá. Bylo hezky teplo, ale po 3.h přišly obvyklé mraky a tím jsme pomalu končili. Z mlhy za mnou jsem už pak jen slyšel příval sprostých slov a nadávaní na všecko možný – Zuzanka. Hustej déšť, zima a prázdné jídelní brašny nás přinutily stopnout na posledních 20km dodávku a po dvou a půl měsících si cálnout hostel, jelikož jsme skončili na kost prochcaní a promrzlí. Tahle cesta je ovšem jedna z nejlepších co jsme v Ekvádoru jeli. Vlní se mezi zeleným pralesem, políčky a malinkými osadami, kolem cesty se pasou krávy, nejsou tu žádné obchody a místní jsou opravdu srdeční a jinou obuv než gumáky nenosí. Chodí zásadně s mačetou a ta funguje jako universální nástroj, bez kterého se nehnou – něco jako mobil v Evropě.

Užít si vymoženosti hostelu bez zdlouhavého čekání na osoby způsobilé poskytnout svolení k přespání (typu padre) bylo super, ale shodli jsme se, že není nad naše známé metody, jak spát zadarmo. Platit za spaní zvyšuje rozpočet a mnohdy to stojí za hovno – proležené madrace, uřvaní sousedi nebo jiná úskalí a ještě zaplatíme min. $7. Ráno jsme se vydali ještě víc do hor, ještě víc mezi samoty a mezi domorodce, ke kráterovému jezeru Quilotoa, jak láká průvodce. Rozmach turismu je ale tak intenzivní, že polňačka vedoucí romantickou, drsnou, horskou krajinou se za Chugchilánem jako mávnutím kouzelné tyčky proměnila v asfalt. Aspoň jsme se na trhu nadlábli s indiánama levnou smaženou rybou, koblížkama a malinovým džusem. Měli jsme tak dost sil dorazit do Quilotoi než se strhne pravidelný odpolední slejvák. Možná bychom to i stihli, kdyby se nepřišel o hodinu dřív. První spršku jsme přečkali na školním pozemku pod stříškou a pak se neohroženě vydali dál. Že osada Quilotoa nebude jen tak obyčejná vesnice mi došlo ve chvíli, kdy jsem ve strašným dešti tlačila kolo do kopca a zastavil mi džíp, jehož řidič měl tak 13let a nabízel mi odvoz do vesnice vzdálené sotva 3km, za což chtěl $3. Stejně jsem už byla jak ta kura zmoklá, takže jsem statečně tlačila dál s vidinou teplého kafe nebo něčeho silnějšího na zahřátí. Jenže! Ti prevíti vybírali vstupné už do samotné vesnice, která se skládá jen v hostelů a restaurací. Takže ani to blbé kafe jsme si nemohli bez zaplacení dát. Zase jsme byli znechuceni turistickou atrakcí, takže jsme tu blbou lagunu Quilotoa ani neměli chuť vidět. Rychle jsme se zdekovali a domluvili si spaní před „branami vesnice“ za $10 – večeře, snídaň, slušně vypadající pokoj, kamarádský přístup, ale hlavně kamna! Pořádně jsme je rozkotlili, spali skoro nazí, a troufám si říct, že naša výzbroj a výstroj kompletně vyschla. Ráno jsme si přivstali (MK teda nadšený moc nebyl) a vyrazili k laguně se svítáním. A hle, brána otevřená a bez dozorců. Kdybychom museli platit, žádali bysme vrácení vstupného, protože sopky tyčící se za lagunou byly skryté v mracích a laguna vůbec nebyla azurová, ale normální barvy jako každé jiné jezero. Kráter byl ovšem impozantní. Díky brzkému vstávání jsme se ještě téhož dne stihli přemístit do malebné vesničky Poalo. Celé dopoledne jsme sice stoupali až do 4000m, ale zato jsme si užili 25km rychlého sjezdu. Výšku potvrdil až google, ale svaly, sloužící jako hnací síla to vůbec nepocítily. Při shánění vhodného, zastřešeného místa ke spaní v Paolu jsme vypadali jako ve vtipu kdy Dežo hledá hranol 20×20. Nejdřív se nás ujala stařenka, pak nás její dcera zavedla na městský úřad a 5 úředníků ze zastupitelstva a starosta nás tahalo po celé vesnici hledajíc odemčený, zastřešený prostor. Nakonec jsme to zapíchli v info centru. Slušně jsme se vyspali, ale vytrvalé deštivé počasí se projevilo na našem zdravotním stavu. Chrchlali a soplili jsme oba dva, takže jsme se po ránu velice lenivě vydali do národní parku Cotopaxi. Ovšem: blesky, hromy, kaluže! Asi kilák za vstupní bránou nás chytla první kroupová smršť, tak tak že jsme stihli nahodit bundy a pak už jsme jen stáli jak podojení a užívali si mlácení ledových kuliček do našich těl. Když utichly hromy a kroupy se změnily v lehké mrholení, vydali jsme se dál, nehledíc na průtrže a kaluže a kolem čtvrté jsme se usídlili u muzea, kde nebylo ani mrtváčka, ale tekla tam voda a byla tam stříška s ideálním přesahem pro náš stan. Říkali jsme si, že tam beztak spal i Zbyňa s Lucií a ty brambory nechané u sloupku jsou beztak jejich 😉 K večeru se odkryla i sopka Cotopaxi a díky našemu kemping spotu jsme měli vzorový kužel s věčně zasněženým dvou vrcholem jako na dlani. Po ránu nepůsobila hustá mlha s občasným mrholením ZASE moc lákavě, ale vzájemným přemlouváním jsme se přece jen vyburcovali k odsunu. Po polňačkách různého povrchu (od bahna, šotoliny, zeminy až po hrbolaté šutráky) jsme se sunuli půvabnou, vulkanickou, zelenou krajinou, mezi 4mi vulkány Cotopaxi, Ruminahui, Antisana a Pasochoa. Sjezd do Sangolqui po kočičích hlavách byl ovšem maso. Nachcípaní jsme ještě ten večer dojeli do útulku pro cyklisty zvaného Casa de Ciclistas Tumbaco.